Daniel Patrick Welch - click to return to home page


    English versions 
Arabic versions - Saudi Arabia Catalan versions Croatian versions Czech versions Danish versions Nederlandse versies Finnish versions Versions Françaises Galician versions German versions Greek versions Indonesian articles Le versioni Italiane Japanese versions Urdu versions - Pakistan Polish versions Portuguese articles Romanian versions Russian versions Serbian articles Las versiones Espańolas Ukrainian versions Turkish versions

 

 

 

To, co naše děti nevědí, nám může ublížit:
Proč je důležité vědět o Africe a o zbytku světa

(8/05)

Synopse:

Američané vědí o světě velmi málo, a tak si těžko mohou představit, že jeden kontinent na tom může být hůře, než ty ostatní. Daniel Patrick Welch objevuje hloubku ignorance vůči Africe očima tisku. Nedávno spolu s manželkou zorganizovali královskou návštěvu jejich školy a při této příležitosti se nedostatek znalostí o „Černém kontinentu“ zřetelně projevil na mnoha různých úrovních. Situační konflikty, které z toho vyplývají, mohou být sice zábavné, jsou však předpovědí vlády Ignorance, která se potáhne generacemi, dokud se dospělí nepostaví čelem k faktu, že jejich děti toho znají málo, neboť oni sami často vědí ještě mnohem méně.

Je dobře známo, že skóre amerických dětí při porovnávání  zeměpisných znalostí se znalostmi zahraničních kolegů, je tradičně nedobré, a jak se zdá, Afrika se trvale nachází na samém dně jejich znalostí.

Onen ostudný nedostatek zájmu nebo porozumění pramení z mnoha různých důvodů, zvlášť vzhledem k současné pozici USA ve světě, ale několik problémových oblastí je možné objasnit snadno.

Tak například, v žádné společnosti není pravděpodobné, že by děti předhonily své učitele, rodiče, reportéry, historické texty a jiné autority při objevování a získávání odpovídajících znalostí o okolním světě. A naše děti čelí vzrůstající vřavě vytvořené mlhou deformace, ignorance, samolibosti, nezájmu a  neskrývaného rasismu. Špatný tisk, senzacechtivý tisk, šlendriánský tisk a ignoranstský tisk—to vše už dávno známe. Mnohdy však můžeme pozorovat zjevný odpor, určitý druh svévolné ignorance—často až vehemence—proti nadměrné informovanosti o kontinentu, na jehož vykořisťování máme tak znepokojivou spoluúčast.

Z generace našich rodičů pochází jisté srozumitelné, byť nepěkné, mlžení o Černém kontinentu.
V Africe vůbec nebyly „země“—pouze kousky koloniálních držav na ´puzzle´ mapě, poskládané evropskými imperiálními silami: Francouzská západní Afrika, Belgické Kongo. Hranice často vedly napříč tradičními královstvími, zeměmi a teritorii dávno etablovaných společenství; důvodem byla efektivní administrace a využívání nesmírných přírodních zdrojů, nikterak už stabilita nebo respekt vůči lidem, kteří tam žili. Skutečnost, že takto uměle vykonstruované hranice jsou strůjci nevyhnutelného napětí, které bude sužovat kontinent po generace, se vůbec nebrala v úvahu, a z toho vyplývající násilí bylo zvráceně označováno za „důkaz“ toho, že takoví lidé přeci nemohou vládnout sami sobě.

Popkultura udržovala a prohlubovala oficiální mýty, a Afričané snad zvládli registrovat alespoň kulturní radary. „Byl bych tak drzý jako Haile Salassie“, byl laciný rým v populární písni. Mnohem později, Bob Marley narovnal skóre tím, že zhudebnil významnou část Salassiho výzvy Lize národů: „Dokud filosofie, která jednu rasu nadřazuje, zatímco druhou staví do podřadné role, nebude konečně a trvale odsouzena, válka bude všudypřítomná.“ Věděl Marley o písni „Shantytown?“ Kdo ví? Kultura občas předčí historii díky tomu, že vypráví příměji.

V časech nezávislosti byly tiskové zprávy rutinně a beze studu proimperialistické—a to ještě v případě, že se vůbec vědělo, že se cosi děje. John Kwitny, bývalý reportér Wall Street Journalu, tento jev popisuje ve své knize Nekoneční nepřátelé (Endless Enemies). Ze svého mládí si pamatuje na opakující se frázi „vzpurný Konžan“, po té přechází k dokumentům, jejichž stopáž téměř ve všech případech zobrazuje skupinu Afričanů na útěku z belgických tropů.

Je smutné, jak málo věcí se změnilo. Stále jsme neuvěřitelně ignoranští vůči světu, ve kterém hrajeme tak rozhodující roli a budoucnost našich dětí by mohla spočívat v dokončení tohoto cyklu. Učitelé, školy, reportéři a formovači názorů jsou často ještě ve spárech koloniálního myšlení. Někteří dokonce stále užívají onen  trapně zastaralý imperialistický slovník: kmen, klan, dialekt, a všechny podobné, tendenční nebo odmítavé konstrukce, co by pokusy o delegitimizaci podrobených lidí. Ba i mýtická žurnalistická "rovnováha" by se měla  zříci takové nedbalosti—nebo upozornit na standardy, které jsou zjevně absurdní. Jsou Srbové "kmen?" Češi? Dokonce i Lichtenštejnsku a Monaku se dostává respektu, jaký se, jak zřejmo, Afričanům vyhýbá. Nikdo neoznačuje Windsory co by "klan". K čertu, vždyť dokonce i několik výher v Superbowlu kvalifikuje na "dynastii." A Francouzi, Španělé, Portugalci a Italové nehovoří "dialekty," přestože jejich jazyky jsou mnohem více provázané než stovky komplexních a různorodých afrických jazyků.

Při přípravě nedávné návštěvy královny Bugandy  v naší škole [viz greenhouseschool.org], jsme byli šokováni reportérem, který v podstatě zpochybňoval existenci monarchie. Myslel jsem, že lehce jeskynní myšlení odešlo spolu s koncem minulého století. Nikdo se nepouští do zpochybňování, když píše o tom, že Lucy byla žena, nebo že kdysi obývali zemi dinosauři. Ale když jde o Afriku, náhle neexistuje taková věc jako datování karbonu nebo forensní antropologie, ústní historie není "skutečnou" historií a psaná západní historie je posvátnou liturgií (jako, řekněme, jízda Paula Revera nebo vlajka Betsy Ross?) Také tehdy, když jsou reportérům prezentovány odpovídající reference, někteří často prohlášení pro tisk obyčejně ignorují a píší zase tak, jako by si v hlavách přehrávali staré pásky.

Američané jsou příliš často chráněni a izolaváni před okolním světem. Ale pštros se cítí pohodlně jen tehdy, pakliže slastně a nebezpečně netuší realitu, před níž se skrývá. Způsob, jakým myslíme, cítíme, mluvíme a učíme o naší minulosti, udává tón naší přítomnosti a naší budoucnosti. Pokud budeme dělat stále stejné chyby, jež budou bouchat jako o hromnicích, zbavujeme naše děti nástrojů, které jim budou ku potřebě, až budou vstupovat do velké komunity, co by světoobčané. 

Š 2005 Daniel Patrick Welch. Povolení k přetisku garantováno s uvedením autorství a odkazu na danielpwelch.com. 
Translated by Lucie Poučová

^  Top  ^


Spisovatel, zpěvák, lingvista a aktivista Daniel Patrick Welch žije a píše v Salemu, Massachusetts, se svou ženou, Julií Nabmalirwa-Lugudde. Společně provozují The Greenhouse School. Překlady článků jsou k dispozici ve zhruba dvaceti jazycích. Odkazy na danielpwelch com jsou vítány.